Srpnový special: Co když se vaše dítě nebojí prohrát, ale bojí se toho, co uvidí ve vaší tváři?

Možná vám ta otázka připadá přehnaná. Vždyť jste ten člověk, který svoje dítě podporuje. Vozíte ho na tréninky, trávíte víkendy na závodech, platíte trenéry, vybavení, kempy a často sportu přizpůsobujete velkou část rodinného života. Když se mu nedaří, snažíte se mu pomoct. Když se mu daří, máte radost. Jenže tlak na dítě nemusí vypadat jako křik z tribuny nebo věta "musíš vyhrát". Někdy je mnohem nenápadnější. A právě proto si ho nemusíte vůbec všimnout. 

Představte si dvě cesty autem domů. První závod se povedl. Dítě nasedne, vy máte dobrou náladu, povídáte si, pustíte hudbu, možná se cestou někde zastavíte na jídlo. Doma se o závodě ještě mluví. O týden později se závod nepovede. "Co se tam stalo?" "Proč jsi udělal zrovna tohle?" "Vždyť na tréninku to umíš." "Musíš se příště víc soustředit." Nebo možná neřeknete vůbec nic. Jen jste jiní, odpovídáte krátce, jste pomĺkli a už by jste nejradeji byly doma. Vy přitom můžete být přesvědčení, že na dítě netlačíte. Nikdy jste mu neřekli, že musí vyhrát, nikdy jste ho nepotrestali za prohru. Jenže dítě nepotřebuje slyšet "zklamal jsi mě", aby cítilo vaše zklamání. Čte tón hlasu, výraz ve tváři, ticho, gesta, to, jak rychle po výkonu začnete hledat chyby. A hlavně si všímá rozdílu mezi tím, jak se k němu chováte, když se daří, a když se nedaří. 

Postupně si tak může vytvořit poměrně jednoduchou rovnici: když podám dobrý výkon, je mezi námi dobře. Když podám špatný výkon, něco se změní. A od té chvíle už nemusí být závod jen o sportu. Může být také o vás. Výzkumy mladých sportovců přitom ukazují, že prostředí vytvářené rodiči souvisí i se strachem ze selhání. A nejde jen o strach z prohry samotné. Součástí strachu ze selhání může být také obava, že dítě zklame lidi, na kterých mu záleží, rozruší je nebo ztratí jejich zájem. V tu chvíli už chyba není jen chyba a prohra není jen výsledek. Dostává sociální význam: co si o mně budou myslet ti, na kterých mi záleží? A právě to si dítě může odnést i do dalšího závodu. Nestojí potom na startu jen s otázkou "dokážu to?", ale někde vzadu může běžet ještě jedna: "Co bude, když to pokazím?" 

A teď si představte samotný výkon. Vaše dítě udělá chybu a okamžitě se podívá na vás. Vy mu chcete pomoct. Naznačíte rukou, co mělo udělat, zakroutíte hlavou, zvednete obočí nebo zavoláte "soustřeď se". Možná máte pocit, že ho tím vracíte zpátky do hry. Jenže ono už v tu chvíli řeší soupeře, techniku, trenéra, nervozitu, únavu, vlastní chybu a potřebu co nejrychleji se z ní dostat. A k tomu všemu ještě kontroluje vás. Co na to máma? Viděl to táta? Je naštvaný? Zklamal jsem ho? Najednou nemá jeden úkol. Má dva. Podat výkon a zároveň sledovat reakci člověka, na kterém mu záleží. A to je další mentální zátěž, kterou si na hřiště, kurt nebo startovní čáru vůbec nemuselo přinést. 

Proto stojí za to si někdy položit otázku: když se moje dítě po chybě podívá na mě, hledá povzbuzení, nebo kontroluje škody? To je velký rozdíl. Pokud ví, že uvidí klidný výraz, který říká "pokračuj", může svou pozornost vrátit zpátky k výkonu. Pokud z vašeho obličeje potřebuje zjistit, jak velký problém právě vytvořilo, část jeho pozornosti zůstává u vás. A přitom jste nemuseli říct jediné slovo. Podobné je to po výkonu. Rodiče často začnou rozebírat chyby okamžitě, protože chtějí pomoct. "Víš, kde jsi to ztratil?" "Tady jsi měl udělat…" "Příště musíš…" Jenže dítě možná přesně ví, co pokazilo. A možná to právě teď nechce rozebírat. Výzkumníci se dokonce zabývali komunikací rodičů a mladých sportovců během cest autem před a po sportu. Ukázalo se mimo jiné, že rodiče často mluvili více než děti a otevřené otázky, které dávají dítěti prostor přemýšlet a mluvit, patřily k těm méně častým. 

Novější výzkum z prostředí mládežnického tenisu navíc naznačuje něco velmi praktického: když problémy ve výkonu začne otevírat rodič, děti mají větší tendenci rozhovor odmítat nebo se z něj stáhnout. Když stejné téma otevře samo dítě a rodič se k němu připojí, může vzniknout mnohem delší a otevřenější rozhovor. Vaše dítě nepotřebuje dalšího trénera, který bude rozebírat zápas sekundu po sekundě. Potřebuje víc prostoru a otázka "Chceš to teď probrat?" je mnohem užitečnější než deset dobře míněných rad. A pokud řekne ne, nemusí to být odmítnutí vás. Možná jen ještě není připravené mluvit. 

Pak je tu ještě hlubší otázka: čí sport to vlastně je? Na začátku je to jednoduché. Dítě začne něco dělat, baví ho to a vy ho podporujete. Jenže postupem času do toho vstupuje stále víc vašeho času, peněz, energie a emocí. Pondělí trénink, úterý fyzio, ve středu další trénink, v pátek odjezd, víkend závody. Dovolená podle kalendáře soutěží. Kamarádi ze sportu, doma se řeší výsledky, soupeři a trenéři. A někde během toho se může změnit i jazyk. "My jsme vyhráli." "My jsme se kvalifikovali." "My teď potřebujeme zapracovat na technice." Jenže kdo je to "my"? Na startovní čáře stojí dítě. Ono nese nervozitu, ono podává výkon, ono prožívá vítězství i prohru. A právě proto je důležité občas zkontrolovat, jestli jeho sport nezačal být také vaším projektem. Nechci říct, že je to špatně. Výzkumy ukazují, že rodičovská podpora, pochvala a porozumění mohou souviset s větší vnitřní motivací, radostí ze sportu a ochotou u něj zůstat. Problém tedy není v zájmu. Problém může začít ve chvíli, kdy dítě získá pocit, že jeho výsledek potřebujete vy. A to se dá odhalit možná tou nejtěžší otázkou ze všech. 

Představte si, že vám zítra řekne: "Už to nechci dělat." Co ve vás vyskočí jako první? Zvědavost a otázka "proč, co se změnilo?" Nebo myšlenka "po tom všem, co jsme tomu dali"? Dítě totiž velmi dobře ví, kolik jeho sport stojí. Ví, že kvůli němu vstáváte brzy, rušíte víkendy, platíte soustředění a přizpůsobujete rodinný život. A pokud začne mít pocit, že vám to všechno musí splatit výsledkem nebo tím, že bude pokračovat, podpora se může velmi nenápadně změnit v dluh. Největší podporou mladého sportovce teda není rodič, který přesně ví, co dítě po každém závodě udělalo špatně, ale rodič, u kterého dítě bezpečně ví, že když vyhraje nebo prohraje či nebo něco zkazí, bude tam. 

Pokud si z toho chcete odnést něco praktického, zkuste se při příštím závodě místo hodnocení dítěte chvíli dívat na sebe a položit si tři otázky: 

1. Pozná moje dítě podle mého chování, jestli dnes vyhrálo, nebo prohrálo? 
2. Když se po chybě podívá na mě, hledá povzbuzení, nebo kontroluje moji reakci? 
3. A kdyby mi zítra řeklo, že už nechce pokračovat, dokázal bych přijmout, že je to jeho sportovní cesta, ne moje? 

Možná vám odpovědi řeknou víc než samotný výsledek závodu. Protože dítě nepotřebuje rodiče bez emocí. Nepotřebuje ani rodiče, kterému je jeho sport jedno. Potřebuje rodiče, jehož blízkost, zájem a přijetí se nemění podle výsledkové tabulky. A možná právě to je jedna z největších konkurenčních výhod, kterou mu můžete dát: jistota, že může udělat chybu, může prohrát, může mít příšerný den, a přesto tím u vás nic neztratí. Až tedy příště závod skončí, zkuste malý experiment. Prvních deset minut nic neopravujte, nehodnoťte a neanalyzujte. Jen zjistěte, co vaše dítě v tu chvíli potřebuje. A pokud si při čtení nejste úplně jistí, kde u vás končí podpora a začíná tlak, napište mi. Právě s očekáváním, strachem z chyby a prostředím kolem výkonu se dá pracovat dřív, než se z něčeho, co dítě milovalo, stane něco, čeho se začne bát.