Proč uvěříte jedné chybě víc než stovce úspěchů?

Je až neuvěřitelné, jak rychle dokážeme přestat věřit sami sobě. Stačí pár dní, kdy věci nejdou podle plánu. Jeden nepovedený výkon nebo období, kdy děláme všechno správně, ale výsledky pořád nikde. A člověk, který ještě nedávno věřil své cestě, se najednou stane svým nejtvrdším kritikem. Přestane hledat odpověď na otázku, co může udělat lépe, a začne pochybovat o tom nejdůležitějším – jestli na to vůbec má.

Myslím, že tenhle pocit zná každý, kdo se někdy snažil být v něčem opravdu dobrý. Sportovec po závodě, který nevyšel podle představ. Psovod, jehož pes na zkoušce nebo závodech najednou "zamrzl" a přestal pracovat, přestože doma všechno fungovalo. Nebo člověk, který se rozhodl změnit svůj život a po čase má pocit, že se vlastně nikam neposouvá. A pak přijde ten známý okamžik. Sedíš v autě cestou domů, nebo večer ležíš v posteli a hlavou se ti pořád dokola honí jediná otázka. Co když na to prostě nemáme?

Nejtěžší na tom je, že tyhle pochybnosti nepřicházejí ve chvíli, kdy nic neděláme. Přicházejí právě tehdy, když dáváme maximum. Trénujeme, učíme se, investujeme čas, peníze i energii, obětujeme víkendy, vstáváme brzy ráno a přesto máme pocit, že stojíme na místě. V tu chvíli se začneme rozhlížet kolem sebe. Ostatním se daří, vyhrávají, posouvají se. A my máme pocit, že jen my jsme se někde zasekli. Jenže náš pohled v tu chvíli není ani trochu objektivní. Náš mozek totiž není nastavený tak, aby nám připomínal všechno, co se povedlo. Jeho úkolem bylo po tisíce let jediné – chránit nás. Proto mnohem víc vyhledává chyby, neúspěchy a situace, které by se příště neměly opakovat. To, co se povedlo, bere jako samozřejmost. To, co se nepovedlo, uloží do paměti mnohem hlouběji.

Zkus si na chvíli vzpomenout. Jak dlouho v tobě vydržela euforie z vyhrané medaile? Z prvního místa? Z výkonu, na který jsi byl opravdu hrdý? Den? Dva? Týden? A teď si vybav ten jeden parkur, kdy se pes diskvalifikoval nebo závod, kdy najednou přestal pracovat. Jeden okamžik, kdy ses cítil, že jsi všechno pokazil. Kolikrát ses k té situaci v hlavě vrátil? Pravděpodobně mnohem častěji než ke všem svým úspěchům dohromady.

A právě tady podle mě začíná skutečná mentální odolnost. Vytrvalost totiž neznamená zatnout zuby a tvářit se, že nás nic netrápí. Neznamená ani být neustále pozitivní nebo motivovaný. Vytrvalost znamená nedovolit jedné chybě, aby přepsala celý příběh. Znamená vrátit se druhý den na trénink, i když se nám nechce. Přihlásit se na další závody, i když ty poslední bolely. Pokračovat, i když si nejsme jistí výsledkem. 

Pokud bych si přála, aby sis z tohoto článku odnesl jedinou věc, bylo by to jedno malé cvičení. Začni si všímat, jak se sebou mluvíš bezprostředně po výkonu, po závodech, po dni, kdy se něco nepovedlo. Jaká je tvoje první věta? "To jsem zase pokazil." "Na tohle nemám." "Nikdy se to nenaučím." "Já na to němám bunky." "Nemám dostatek talentu." "Můj pes na to němá." Zkus příště udělat něco, co tvému mozku vůbec nebude příjemné. Než začne hledat chyby, donuť ho najít tři věci, které se povedly. Nemusí být velké, i v tom nejhorším výkonu se dá najít něco malé co šlo výborně. Už jen to, že si přišel, že pes udržel pozornost nebo to že si udržel nervy. A teprve potom si polož jednu jedinou otázku. Co chci příště udělat o trochu lépe? Ne deset věcí. Jen jednu. 

Protože přesně tak se buduje sebedůvěra. Ne tím, že si budeme nalhávat, že všechno bylo perfektní, ale tím, že se naučíme vidět celý obraz, ne jen jednu chybu, na kterou se náš mozek tak urputně soustředí.Možná si za pár dní nevybavíš celý tenhle článek. Budu ale ráda, když si zapamatuješ alespoň jednu věc. To, jak se sebou mluvíš pět minut po výkonu, často rozhodne mnohem víc než samotný výkon. Protože právě tyhle tiché rozhovory, které vedeme sami se sebou, nakonec rozhodují o tom, jestli po neúspěchu skončíme... nebo jestli se zvedneme, oprášíme se a půjdeme to zkusit znovu. A právě v těchto chvílích se nerodí jen lepší sportovci, psovodi , ale lidé, kteří se naučili nevěřit každé pochybnosti, která jim proběhne hlavou.