Myslíte si, že sebevědomí rozhoduje o výkonu? Věda říká něco jiného.
"Musíš si víc věřit." Kolikrát jste tuhle větu slyšeli od trenéra, rodičů nebo si ji řekli sami po nepovedeném závodě? Je to jedna z nejčastějších rad ve sportu. Jenže když se na ni podíváme očima vědy, není tak jednoznačná, jak se může zdát.
Výzkumník Marc Lochbaum se svými kolegy analyzoval výsledky 41 studií zahrnujících více než 3 700 sportovců z 24 různých sportů. Chtěli zjistit, jak silně souvisí sebevědomí se sportovním výkonem. Výsledek byl překvapivý. Sebevědomí s výkonem souvisí, ale jeho vliv je poměrně malý. Jinými slovy, sportovci, kteří si více věřili, podávali v průměru o něco lepší výkony, ale samotné sebevědomí zdaleka nevysvětlovalo, kdo uspěje a kdo ne.
A právě tady podle mě vzniká důležitá otázka. Když o výkonu nerozhoduje hlavně sebevědomí, co tedy? Odpověď je možná mnohem praktičtější, než bychom čekali. Představte si sportovce, který jde na start s pocitem, že dnes nemá svůj den. Není si jistý, cítí nervozitu a hlavou mu běží pochybnosti. Přesto podá skvělý výkon. Důvodem je, že i když nervozitu stále pociťuje, ve výkonu se mohl opřít o něco mnohem pevnějšího než o momentální pocit. O stovky hodin tréninku, o své dovednosti, o zkušenosti z podobných situací a o schopnost vrátit se po každé chybě zpět k tomu, co má právě udělat. Naopak každý z nás už určitě viděl sportovce, který působil sebevědomě, ale po první chybě se sesypal. Najednou začal přemýšlet nad tím, co pokazil, místo aby řešil další akci. Sebevědomí bylo pryč během několika vteřin.
Právě v tom je jeho slabina. Sebevědomí je pocit. A pocity se mění. Někdy stačí jeden povedený trénink a máme pocit, že jsme ve skvělé formě. Jindy nás jeden nepovedený závod přesvědčí o pravém opaku. Pokud stavíme svůj výkon jen na tom, jak se zrovna cítíme, stojíme na velmi nejisté půdě. Mnohem důležitější je něco, čemu bych říkala důvěra ve vlastní dovednosti. Nevěřím si proto, že mám dnes dobrou náladu nebo že jsem si ráno připadal silný. Věřím si proto, že jsem na to odtrénoval stovky hodin. Že znám svůj proces. Že vím, co dělat, když přijde chyba. A že i když budu nervózní, pořád umím udělat další krok správně.
To je také důvod, proč dnes sportovní psychologie věnuje stále větší pozornost dovednostem, jako je práce s pozorností, návrat po chybě, předvýkonové rutiny nebo zvládání tlaku. Možná bychom proto měli přestat sportovcům říkat: "Musíš si víc věřit." Mnohem užitečnější je pomoci jim vybudovat něco, co se nerozsype po jedné chybě. Důvěru ve vlastní přípravu, ve své dovednosti a v to, že i když věci nepůjdou podle plánu, dokážou se vrátit zpět k výkonu. Protože právě to často odlišuje špičkové sportovce od ostatních. Ne to, že nikdy nepochybují. Ale to, že umí podat dobrý výkon i ve chvíli, kdy pochybují.