Můžete věřit tomu, co si po výkonu pamatujete?

Když se po závodech, zkoušce nebo jiné důležité situaci bavíme o tom, jak to vlastně dopadlo, je dobré opřít se o něco konkrétního. Právě proto má smysl pořídit si videozáznam. Můžeme se k němu vrátit a podívat se, co se opravdu stalo, místo toho, abychom spoléhali jen na vlastní vzpomínky nebo pocity. Jen jedna důležitá poznámka. Video není od toho, abychom hledali chyby rozhodčího. Rozhodčí hodnotí to, co vidí ze svého místa. Kamera stojí jinde, a proto může některé věci zachytit lépe, jiné naopak hůř. Smyslem videa je pochopit náš vlastní výkon, ne hodnotit práci rozhodčího.

Ale poďme se podívat na to z pohledu fungování mozku. Dříve se myslelo, že mozek funguje jako fotoaparát. Prostě zachytí realitu a uloží si ji. Dnes už víme, že je to jinak. Mozek si to, co vidíme, do určité míry skládá. Nepracuje jen s tím, co se právě děje, ale i s našimi zkušenostmi, očekáváním nebo emocemi. Proto si po závodě dva lidé mohou stejnou situaci pamatovat úplně jinak. Když jsme ve stresu, mozek si častěji všímá chyb, hrozeb nebo toho, co se nepovedlo. Někdy si dokonce některé detaily doplní podle toho, co čekal, že se stane. Právě proto je video tak užitečné. Pomůže nám porovnat, co jsme si mysleli, že se stalo, s tím, co je opravdu vidět. Díky tomu můžeme svůj výkon hodnotit mnohem objektivněji a zaměřit se na věci, které nám skutečně pomohou se zlepšit. Náš mozek se totiž nesnaží být vždy přesný. Snaží se být hlavně rychlý a připravit nás na to, co podle něj přijde. A právě proto někdy nevidíme situaci takovou, jaká byla, ale spíš takovou, jakou ji náš mozek očekával.

Pokud to hodně zjednodušíme, tak současná neurověda říká jednu důležitou věc: Mozek není kamera. Je to predikční stroj. To je dnes jeden z nejvlivnějších modelů v neurovědě, označovaný jako predictive processing nebo predictive coding. Podporují ho práce vědců jako Karl Friston, Lisa Feldman Barrett, Andy Clark nebo Anil Seth. Takto by se to dalo vysvětlit jednoduše: Mozek nepřijímá realitu jako kamera, která všechno přesně nahraje. Každou vteřinu se snaží odhadnout, co se kolem nás asi stane. Vytváří si vlastní předpověď a tu pak porovnává s tím, co přichází z našich smyslů – očí, uší, kůže nebo z těla. Když se předpověď shoduje s realitou, mozek nemusí skoro nic řešit. Je to rychlé a šetří energii. Když se ale něco stane jinak, než čekal, dostane takzvanou chybu předpovědi. Tu použije k tomu, aby svůj model světa upravil. Právě tím se učíme. To znamená, že to, co prožíváme jako realitu, není jen to, co je kolem nás. Je to kombinace dvou věcí:
- co skutečně přichází z okolí,
- a co náš mozek očekával, že přijde.

Možná největší změna v moderní neurovědě je tahle: mozek není pasivní pozorovatel světa. Nejdřív si vytváří představu o tom, co se kolem nás pravděpodobně děje. Teprve potom ji porovnává s tím, co mu říkají naše smysly, a podle potřeby ji upraví. To znamená, že realitu jen nevnímáme. Náš mozek ji každou vteřinu skládá z informací, které přicházejí z okolí, a z toho, co už z minulosti zná a očekává...