Je nervozita známkou slabosti… nebo síly?
Spousta fotbalistů se snaží tvářit, že nejsou nervózní. Já jsem nervózní před každým zápasem. Nemyslím si, že tím člověk vypadá slabě. Naopak. Myslím, že díky tomu působí ještě silněji. Nervozita nemusí být něco špatného. Myslím, že je dobře být trochu nervózní.
- Erling Haaland.
Když jsem tenhle rozhovor poslouchala, nezaujalo mě, že je Erling Haaland nervózní. To bych čekala. Zaujalo mě, jak přirozeně o tom mluví. Neomlouvá se za to, nesnaží se působit jako někdo, koho nic nerozhází, ani netvrdí, že se toho musí zbavit. Prostě řekne: "Jsem nervózní." A mám pocit, že právě tohle spoustě sportovců chybí. Jakmile se před závodem objeví nervozita, často se ji snažíme co nejrychleji zahnat. Říkáme si, že bychom měli být víc v klidu, víc si věřit nebo se přestat stresovat. Jenže čím víc bojujeme s tím, co právě cítíme, tím víc nás to zaměstnává. Přitom první krok může být mnohem jednodušší. Zastavit se a pojmenovat si, co se ve mně právě děje. "Jsem nervózní." Bez hodnocení, bez přemýšlení, jestli je to dobře nebo špatně. A pak si položit další otázku: Co mi tahle nervozita říká?
Možná jen to, že mi na dnešním výkonu opravdu záleží, připravuje mě na to, abych byl víc soustředěný nebo je to energie, kterou můžu využít místo toho, abych se ji snažil potlačit.Právě to se mi na Haalandově přístupu líbí. Nesnaží se emoci odstranit. Změní jen pohled na ni. To, co by někdo jiný vnímal jako problém, bere jako něco, co mu může pomoct podat dobrý výkon. A to je krásna připomínka i pro nás. Nejde o to necítit nervozitu, ale naučit se s ní pracovat. Nejdřív ji poznat, pak ji přijmout a nakonec se podívat, jestli nám náhodou nemá co nabídnout. A jak to máte vy? Když jste před závodem nervózní, snažíte se ten pocit co nejrychleji zahnat, nebo jste už zažili, že vám právě nervozita pomohla podat jeden z vašich nejlepších výkonů?