Je možné, že vás snaha uklidnit se před závodem dělá ještě nervóznější?

"Hlavně se uklidni." Jedna z nejčastějších rad, kterou sportovec před závodem slyší z různych stran. Na první pohled dává smysl. Když budu klidnější, podám přece lepší výkon. Jenže co když právě tahle snaha nervozitu za každou cenu odstranit způsobuje, že je ještě silnější?

Zní to paradoxně, ale přesně to potvrzuje výzkum lidské psychiky. Psycholog Daniel Wegner už v 80. letech ukázal, že když se člověk snaží určitou myšlenku potlačit, většinou se vrací ještě častěji. Ve svém známém experimentu požádal účastníky, aby několik minut nemysleli na bílého medvěda. Výsledek? Přemýšleli o něm výrazně častěji než lidé, kteří žádný zákaz nedostali. Tento jev dnes známe jako ironický proces myšlení. Mozek totiž neumí průběžně kontrolovat, jestli na něco nemyslíme, aniž by si to zároveň nepřipomínal. Ve sportu to funguje úplně stejně. "Nesmím být nervózní." "Nesmím udělat chybu." "Musím se uklidnit."

Čím častěji si tyto věty opakujeme, tím více pozornosti věnujeme právě tomu, čemu bychom se chtěli vyhnout. A pozornost je jedna z nejcennějších věcí, které při výkonu máme. Když ji zaměstná boj s vlastní hlavou, chybí nám tam, kde ji skutečně potřebujeme – u výkonu. Právě proto se sportovní psychologie v posledních letech začíná dívat na mentální přípravu jinak. Velká systematická přehledová studie publikovaná v roce 2026 porovnávala různé psychologické přístupy používané u sportovců. Mezi nejúčinnějšími metodami se opakovaně objevila Acceptance and Commitment Therapy (ACT) spolu s mindfulness a mentální představivostí. Proč? Protože ACT se nesnaží sportovce uklidnit. Učí ho něco mnohem užitečnějšího. Přestat bojovat s tím, co stejně nemůže ovlivnit.

Pokud vám před startem buší srdce, pravděpodobně to není známka toho, že jste špatně připravení. Je to známka toho, že vám na výkonu záleží. Pokud se objeví pochybnosti, neznamená to, že dnes podáte špatný výkon. Znamená to jen, že váš mozek vyhodnotil situaci jako důležitou. ACT proto nepokládá otázku: "Jak se zbavím nervozity?" Ptá se úplně jinak. "Co potřebuji udělat právě teď, i když nervozitu cítím?" Sportovec přestane čekat, až se bude cítit lépe. Místo toho se vrací k tomu, co má pod kontrolou. K prvnímu pohybu. K dechu. K taktice. K dalšímu míči. K další překážce. K tomu, co má právě teď udělat Nervozita přitom často nezmizí. Jen přestane řídit jeho výkon.

To je důvod, proč dnes stále častěji mluvíme o psychologické flexibilitě. Nejde o schopnost být vždy sebevědomý nebo dokonale klidný. Jde o schopnost pokračovat v tom, co je důležité, i když uvnitř cítíme stres, tlak nebo pochybnosti. To je také důvod, proč můžeme vidět vrcholové sportovce, kteří přiznávají, že byli před finále nervózní, a přesto podali životní výkon. Nevyhráli proto, že nervozitu odstranili ale, že se ji nesnažili řídit za každou cenu. Možná bychom tedy měli přestat učit sportovce, že cílem mentální přípravy je být před závodem úplně v klidu. Mnohem důležitější je naučit je podat kvalitní výkon i ve chvíli, kdy úplně v klidu nejsou.