Strach není nepřítel: co nás Alex Honnold učí o klidu v těch nejtěžších chvílích.

Když se řekne Alex Honnold, většina lidí si představí chlapa, co leze bez lana na El Capitan, a první reakce bývá: "Tohle není normální." Jenže když se na to podíváš blíž a zaposloucháš se do toho, jak o tom mluví on sám, začne to celé dávat úplně jiný smysl. On není někdo, kdo by strach neměl, ani někdo, kdo by ho ignoroval. Spíš by řekl něco jako: "Lidi si myslí, že se nebojím, ale to není pravda. Já se jen snažím pochopit, proč ten strach přichází." A to je ten zásadní rozdíl.

On se nesnaží být hrdina ani silnější než ostatní. Když cítí strach, bere ho jako informaci, jako signál, že někde ještě nemá věci úplně pod kontrolou. Místo toho, aby ten pocit zahnal, začne si klást otázky: Co přesně mi tady nesedí? Kde si nejsem jistý? Co ještě nemám dost natrénované? A pak na tom začne pracovat. Ne ve stresu, ne na poslední chvíli, ale postupně, klidně a do hloubky.

Než vůbec pomyslí na to, že něco vyleze bez lana, projde tu cestu tolikrát, že ji zná do detailu. Každý krok, každý chyt, každý pohyb. Všechno má "odžité" dopředu. A nejen fyzicky, ale i v hlavě. Dokáže si tu cestu přehrát jako film, znovu a znovu, dokud se nestane něčím známým, skoro automatickým. Takže když pak stojí pod stěnou, není to skok do neznáma, ale spíš jako když jdeš po cestě, kterou už znáš. A právě proto by ti možná řekl: "Nejde o to nebát se. Jde o to udělat všechno pro to, aby ten strach už nedával smysl." V ten moment se totiž změní i to, na co se soustředí. Když začne lézt, nepřemýšlí o pádu ani o tom, co by se mohlo pokazit. Nepřemýšlí ani o vrcholu. Jeho hlava je úplně jinde. Soustředí se jen na přítomnost. Na jeden jediný krok, který má právě teď udělat, pak na další a pak na další.

A to je možná to nejcennější, co si z jeho příběhu můžeš vzít. Nejde o skály ani o extrémní výkony. Jde o přístup. Protože v běžném životě to často děláme opačně. Čeká nás něco důležitého a snažíme se uklidnit tím, že si říkáme, že to nějak dopadne. Jenže uvnitř stejně cítíme nejistotu. A právě tady je ten rozdíl. On nespoléhá na to, že to dopadne. On si tu jistotu postupně vybuduje tím, že se připraví, že si projde detaily, že pochopí svoje slabiny a pracuje s nimi. A pak, když přijde ten moment, už to není o odvaze ani o překonávání strachu. Je to o důvěře v to, co má za sebou. Takže až příště ucítíš nervozitu nebo tlak, možná nemusíš hned hledat způsob, jak to potlačit. Možná stačí se na chvíli zastavit a zeptat se: Co mi ten pocit říká? Na co se ještě potřebuju připravit, aby to dávalo smysl? A pak udělat první krok. A potom další. Přesně tak, jak by to udělal Alex Honnold.

-----

Váš 'El Capitan' nemusí být kilometrová stěna. Může to být důležitý závod, prezentace před vedením nebo rozhodující moment v tréninku. Pokud cítíte, že vás strach drží v šachu, pojďme společně vypracovat váš vlastní 'plán cesty'. Pomohu vám zmapovat vaše vnitřní úchyty a kroky tak, abyste i v těch nejtěžších chvílích našli svůj klid. Vaše nová úroveň výkonu začíná za hranicí strachu. Rezervujte si úvodní sezení zdarma!