Proč jsem se vlastně začala věnovat mentálnímu tréninku
Proč jsem se vlastně začala věnovat mentálnímu tréninku a koučování? Protože sama velmi dobře vím, co s člověkem dokáže udělat stres a tlak ve chvíli, kdy na něčem opravdu záleží. Ať už stojíte na startu závodů, jdete na zkoušku nebo máte před sebou důležitou situaci v práci.
Minulý týden se Eve (papillon) rozloučila se svou – řekněme – sportovní kariérou, když se naposledy ve svých téměř třinácti letech zúčastnila noseworkových závodů. V posledních letech jsme spolu složily pár zkoušek, byly na několika závodech a užívaly si to mnohem víc než dřív. Jenže když se vrátím úplně na začátek… tam to tak jednoduché rozhodně nebylo. Měli jsme natrénováno a v tréningoch podávala stabilný výkon. Jenže jakmile přišla zkouška nebo závody, nebyly jsme schopné to předvést. Já – šílený stresař. Den před zkouškou mi už bylo špatně, běhala jsem na záchod. Ráno v den zkoušky jsem skoro nedýchala, byla mi strašná zima. Na agility parkuru jsem se ztratila hned na začátku, jakmile jsem uviděla rozhodčího. Na dogdancingu odehrály první dva takty hudby a já byla úplně dřevěná, snažila jsem se Eve rozhýbat… a ona samozřejmě všechno cítila. Pes totiž vnímá každou změnu v našem těle – napětí, dech, energii. Výsledek? Eve nebyla ochotná udělat skoro nic. Maximálně se postavila do výstavního postoje. Radila jsem se s trenéry, co s tím dělat. Proč Eve na place nepracuje, když za páskou nebo na neoficiálních akcích dokáže předvést klidně 70 % toho, co opravdu umí. A nejčastější rady byly:
"Musíš víc závodit."
"Tak si dej panáka."
"Vykašli se na to a pořiď si pracovní plemeno."
Pamatuji si jedny dogdancingové zkoušky úplně přesně. Na neoficiálních to šlo krásně. Byla jsem v klidu, Eve pracovala. Pak jsem přešla pásku a šly jsme na oficiální zkoušku…a nic. Byla jsem naštvaná, frustrovaná a odcházela jsem v slzách.
Klapka.
Před několika lety jsem se dostala ke koučování. A najednou se mi otevřel úplně nový svět. Začala jsem se víc vzdělávat, studovat, dostala jsem se do skupiny profesionálních koučů a postupně se ponořila i do sportovní psychologie. Začala jsem zjišťovat, co se vlastně s člověkem děje právě ve chvíli, kdy na něčem opravdu záleží. Co dělá stres s naším tělem. Jak tlak ovlivňuje rozhodování. Proč někdy nedokážeme podat výkon, který máme natrénovaný. Začala jsem víc sledovat sportovce, jejich výkony a jejich mindset. A čím víc jsem se o tom dozvídala, tím častěji jsem si říkala jednu věc: Proč nám o tomhle nikdo nikdy neřekl? A proč se to vlastně vůbec neřeší i v kynologickém světě?
Klapka.
Dnes vyšel článek o mentálním tréninku na eCanisu a já pevně věřím, že stejně jako si před pár lety našla své místo v kynologii fyzioterapie, posilování, pozitivní trénink nebo bezpečnost překážek, dostane se postupně mezi lidi i téma práce s hlavou. Protože výkon nikdy není jen o tom, co umí pes. Je také o tom, co se v tu chvíli odehrává v hlavě člověka na druhém konci vodítka. A někdy právě tam začíná ten největší rozdíl.
---
Už nemusíte opakovat mé chyby a hledat cestu metodou pokus-omyl. Ten pocit bezmoci na startu se dá změnit v pocit jistoty a radosti z výkonu. Pokud cítíte, že vaše hlava je tou poslední překážkou k vašemu cíli, pojďme ji společně proměnit ve vaši největší výhodu. Rezervujte si úvodní sezení zdarma!