Možná největší problém není v tom, že něco nezvládneme. Ale že jsme si nikdy neřekli, co vlastně chceme.

V poslední době mě k jednomu zamyšlení přivedli sami klienti. A čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mi dochází, jak zvláštní věc to vlastně je. 

My jsme se totiž v životě skoro nikdy nenaučili opravdu pojmenovat, co chceme. Už od školy jsme byli zvyklí na jednoduchý systém. Dostali jsme zadání, něco jsme udělali a na konci přišla známka. Jednička, dvojka, trojka. A tím to vlastně skončilo. Jenže málokdy se někdo zastavil a opravdu se s námi podíval na to, co v tom výkonu bylo dobré, co fungovalo, co jsme udělali správně a co by se naopak dalo příště udělat jinak. Prostě jen výsledek. A možná právě proto máme dnes často problém s něčím, co by se na první pohled mohlo zdát úplně jednoduché – říct si, co vlastně chceme. Stačí si vzít úplně obyčejnou situaci ze života. Řeknete doma: "Prosím tě, ukliď kuchyň." A večer přijdete do kuchyně a najednou cítíte, jak ve vás pomalu roste podráždění. Nádobí je sice umyté, ale na lince zůstaly drobky, deska za sporákem není utřená a hadr leží zmuchlaný ve dřezu. A člověk si v duchu říká: "To jako fakt neviděl?" Jenže když se na to člověk podívá s odstupem, možná si uvědomí jednu docela nepříjemnou pravdu. My jsme vlastně nikdy neřekli, co přesně znamená "ukliď kuchyň". Jak má ta kuchyň vypadat, když je opravdu uklizená. Co všechno k tomu patří. My to v hlavě máme jasné. Ale ten druhý to nikdy neslyšel. 

A přesně takhle často fungujeme i sami k sobě. Řekneme si: chci být lepší. Chci, aby se mi to povedlo. Chci podat dobrý výkon. Jenže když bychom se měli zastavit a opravdu si odpovědět na otázku, co to přesně znamená, najednou zjistíme, že to vlastně není tak jednoduché. Jak poznám, že se to povedlo? Jak to vypadá dnes? A jak chci, aby to vypadalo na konci? A pak přijde výsledek a my ho zase jen rychle ohodnotíme. Povedlo se, nepovedlo se. Dobré, špatné. Jenže tím vlastně přicházíme o to nejdůležitější. O možnost pochopit, co v tom výkonu bylo dobré a na čem můžeme stavět dál. A také co nešlo tak, jak jsme chtěli – a co za tím vlastně stálo. Byla to nervozita? Málo zkušeností? Nedostatečná příprava? Nebo jen to, že jsme si nikdy dopředu neřekli, jak má ten výsledek vlastně vypadat? Možná právě tady začíná skutečný posun. Ve chvíli, kdy se přestaneme dívat jen na výsledek a začneme se dívat na celý proces. Kdy se naučíme věci pojmenovávat mnohem konkrétněji – nejen u druhých, ale hlavně u sebe. A někdy mám pocit, že spousta frustrace, kterou v životě zažíváme, vlastně nevzniká proto, že by lidé něco nechtěli udělat dobře. Ale proto, že jsme si nikdy pořádně neřekli, co to "dobře" vlastně znamená.Možná vás při čtení napadla nějaká situace z vašeho života. Něco, kde jste měli pocit, že jste něco řekli jasně… a druhý to pochopil úplně jinak. Nebo moment, kdy jste sami věděli, že chcete být "lepší", ale vlastně jste si nikdy přesně neřekli v čem. Schválně – jak to máte vy? Napište mi do komentářů, jestli se v tom poznáváte. Zajímá mě, jestli jste někdy zažili podobnou situaci.

-----

Cítíte, že se snažíte, ale vlastně nevíte, jestli jdete správným směrem? Pomohu vám tu mlhu rozptýlit. Společně najdeme vaše skutečné 'co' a nastavíme mysl tak, aby vás k němu vedla, místo aby vám házela klacky pod nohy. Pojďme si v tom udělat jasno. První krok začíná rezervací úvodního sezení!